Texani patří mezi nejmladší holubí plemena. Byli vyšlechtěni v USA v letech 1950 – 1955 křížením mondéna a kinga. Jako plemeno byli uznáni v roce 1962 a první vzorník byl uveřejněn v roce 1964, v Německu pak o deset let později. V České republice jsou chování zhruba od osmdesátých let minulého století.

 

Pro plemeno je charakteristické rodobarvé zbarvení. Jedná se o přítomnost vlohy faded vázané na pohlavní chromozon Z, způsobené genovým faktorem StF. To u samců způsobuje téměř úplné vybělení peří, přičemž původní barva zůstává pouze na krku. U holubic zůstává původní zbarvení.

 

Platný vzorník udává, že se jedná o holuby silné o hmotnosti 750 – 950g se širokým tělem a k velkému tělu poměrně drobnou hlavou. Nejdůležitější znaky pro posuzování jsou: postava, hlava, krk, křídla, ocas, nohy.

 

Pozorný návštěvník zahraničních výstav si jistě všimnul, že se zde prosazují holubi jiného typu než na našich výstavách. Jedná se o holuby kratších, širších a silnějších postav s širokým postojem a úzce složeným ocasem. Tyto atributy jsou také rozhodujícím a nejdůležitějším markantem pro posuzování. Například na velkých národních výstavách ve Francii vyhrávají holubi dokonalí ve výše uvedených znacích, ale třeba s vadami kresby, které na našich výstavách běžně penalizujeme značnou bodovou srážkou!! A tak si prosím uvědomme, že moderní výstavní texan je holub, kterého dělá krátká, široká, silná postava se širokým postojem, což je pro jeho posouzení rozhodující.      

 

Ideální výška i délka těla texana je 26,5 cm. Prsa holuba přesahují o cca 2 cm pomyslnou kolmici spuštěnou od zobáku holuba. Ideální tvar těla si můžeme představit jako kosodélník, jehož delší spodní strana kopíruje linii břicha od prsou k nohám, horní delší strana kopíruje linii zad. Úzce složený ocas je nesený rovnoběžně s podložkou, křídla končí cca 3 cm před koncem ocasu. Pro posouzení je velice důležitá jemná proporcionální hlava holuba.   

 

Chov výstavních texanů je v ledasčem odlišný od texanů masného typu. Pochopitelně díky většímu prošlechtění se snížila plodnost těchto holubů. Zatímco kupříkladu autoři Petržílka a Tyller ve své knize Holubi (Aventinum, 1995, str. 128) uvádí, že jeden pár texanů odchová za rok 14 i více holoubat, u výstavních texanů můžeme očekávat odchov 4 – 5 holoubat za sezonu. Jsou to holubi, kteří pro zdařilé a úspěšné pojímání potřebují dostatek slunných a teplých dnů a první odchovy u nich můžeme očekávat až koncem dubna. Chovatelskou sezonu potom ukončujeme koncem září. Stejně jako u jiných holubů masného typu se občas vyskytují problémy s rozmačkáváním vajíček na hnízdech. Předcházet tomu musíme vhodným tvarem hnízdních misek a dostatečným vystláním. Páry, které rozmačkávají vajíčka po celou chovnou sezonu na podzim selektujeme z chovu. Problémy s oplozeností vajíček nebývají, snad pouze při prvním pojímání mladých holubů. 

 

Jednoznačnou nutností pro chov texanů je voliérový chov. Ideální je v několika menších kójích, kde mají holubi omezenou možnost pohybu, čímž nedochází u holubů k nežádoucímu protahování postav. Texani jsou také vhodní pro chov v boxech. Mohou se chovat i na roštech. Na výživu nejsou nijak zvlášť nároční. Jako všem holubům chovaným ve voliéře je potřeba jim zajistit vyvážený poměr všech živin a hlavně nezapomenout na dostatečný přísun minerálů, které je nutné dotovat především podáváním dostatečného množství gritu, holubího kamene a podobně.  

 

Ve výstavní kondici jsou mladí holubi až ve stáří 5 měsíců. Holuby vystavujeme až jsou dokonale přepeření. Nejvhodnějším termínem pro vystavování je prosinec a leden.

 

Nejkvalitnější holubi jsou chování v USA, v Evropě potom ve Francii, Německu, Maďarsku a také Slovensku, odkud jsou sporadicky importováni i k nám. Pokud vím, jsou texani výstavního typu ojediněle chováni a vystavováni na jižní Moravě.

 

A jaké bylo zastoupení texanů na posledních větších výstavách? V Norimberku na 55.VDT -Schau jich bylo vystaveno 346, na Evropské výstavě v Lipsku 323. Na pražské evropské výstavě jsme mohli vidět 39 texanů spíše průměrné kvality od chovatelů z Německa, Itálie, Rakouska, Slovenska a jednoho českého chovatele. 

 

 

 

 

Text : Jiří Barták